Jizerské hory- pevnost severu

   Dále na sever bychom ve střední Evropě hledali srovnatelné hory marně. V minulosti se nebojácně postavily obrovskému skandinávskému ledovci a v době velmi nedávné signalizovaly v Západních Sudetách jako první nástup průmyslových škodlivin a kyselých dešťů. Podobny předsunuté tvrzi rozrážejí nadále severní a severozápadní větry a mračna, samy se staly jedním z nejdeštivějších a nejchladnějších míst široko daleko.

Poloha
     Jizerské hory najdeme v severních Čechách při hranici s Polskem, zčásti zasahují do Frýdlantského výběku. Pohoří má charakter ploché hornatiny se střední nadmořskou výškou okolo 700 m a rozlohou asi 420 km čtverečných. Nejvyšším vrcholem české části je Smrk (1124 m) v severním hřebeni. Na polské straně kulminuje Wysokou Kopou (1126 m).
      Hlavní jizerskohorská plošina se mírně svažuje k jihu, od severu ji vymezují skalnaté a příkré srázy. Nad náhorní plató vystupují jednotlivé vrcholky (např. Jizera, Černá hora), do stran se z něj rozbíhají nižší hřbety a pásma. Horstvo sousedí přes Novosvětské sedlo s Krkonošemi. Na severu od něj se vlní nižší Frýdlantská pahorkatina. Na jihu a jihozápadně se za městy Liberec a Jablonec nad Nisou zvedá Ještědsko-kozákovský hřbet.

Geologie a geomorfologie
     Pohoří je součástí západních Sudet. Jeho základ boduje Západní část hercynského krkonoško-jizerského plutonu. V třetihorách byl masiv vyzdvižen tzv. saxonskou tektonikou. Převládající horninou jsou tu hrubozrnné dvojslídné žuly, pouze severní hřeben s nejvyšší horou tvoří ortoruly, dvojslídné ruly nebo svory. Geologickou zajímavostí jsou vulkanická tělesa, vzniklá výlevem třetihorního magmatu. Patrně nejznámější je kuželovitý Bukovec (1005 m), jedna z nejvyšších bazaltových hor v Evropě. Na několika místech se v Jizerských horách nacházely také polodrahokamy (např. niva Safírového potoka).
      Během pleistoceánu se tu nikdy nevytvořily somostatné horské ledovce, důkazů o tehdejší periglaciální činnosti je ovšem víc než dost. Oblé horské hřbety zdobí působivá torová skaliska (Jizera, Ptačí kupy), v některých partiích hor najdeme mrazové sruby, kryoplanační terasy nebo mrazové sutě. Řada vyjimečných geomorfologických jevů je vázána na severní zlomové svahy (Frýdlantské cimbuří, Štolpichy, Poledník). S touto tektonickou linií je spojen i vývěr léčivých minerálních pramenů a existence léčebného střediska Libverda.

Vodstvo
     Jizerské hory zosobňují důležitou vodohospodářskou oblast. Po jejich pláních a horských svazích probíhá rozvodí Odry (Lužická Nisa, Smědá) a Labe (Jizera). Nádrže Souš, Josefův Důl nebo Bedřichov zásobují pitnou vodou severočeské aglomerace, prostřednictvím řeky Jizery se tu dokonce rodí jeden z nejvýznamějších vodních zdrojů hlavního města.
Ze zdejších hydrologických zajímavostí je třeba připomenout náhorní rašeliniska (například Rašeliniště Jizerky, Klečové louky, Vlčí louka), překrásně meandrující toky (Rašeliniště Jizery) nebo peřeje a vodopády, vázané především na prudké severní srázy (Velký Sloupský potok, Černý potok).

Podnebí
     Podnebí pohoří určuje zejména jeho zeměpisná poloha a nadmořská výška. Návětrné severní a severozápadní svahy stejně jako náhorní plató patří k srážkově nejbohatším a velmi chladným částem střední Evropy. Například meteorologická stanice Jizerka udává v průměru 1480 mm srážek za rok (roční maxima se blíží až na 1600 mm), středisko Bedřichov naměří ještě okolo 1370 mm a na jižním okraji hor spadne za rok průměrně asi 1000 mm srážek. Průměrné roční teploty vzduchu dosahují ve vyšších partiích hor zhruba 4 až 6 °C. V zimě tu bývají ideální sněhové podmínky. Vyhlášené běžecké tratě a sjezdařské terény nemívají v nejmenším nouzi o vyznavače bílého sprtu.

Rostlinstvo
     Jizerské hory patřily vždy k nejlesnatějším oblastem Čech. Lesní půda tu zabírá přes 70% plochy.
     Prapůvodní lesy Jizerských hor tvořily především bukové pralesy a jedliny. Ve vyšších polohách vzrůstal podíl klenu a smrku, který ve vrcholových polohách získával převahu. Svažité plochy území kryly typické suťuvé porosty s bukem, jilmem, klenem či jasanem, nejzápadnější okraj pohoří porůstaly chudé bory. Podrost těchto lesních společenstvech obvykle zastupovala druhově chudá hercynská flóra. K jejím typickým reprezentantům patřila kupříkladu kyčelnice devítilistá, bažanka vytrvalá, mléčivec alpský, kýchavice zelenokvětá nebo pryskyřník platanolistý. Bohatší druhové spektrum najdeme na minerálně úživnějším podloží bazaltových hornin. Vedle uvedených rostlin tu rozkvétají například hořepník tolitovitý, žluťucha orlíčkolistá, lilie zlatohlávek nebo vstavačovitý kruštík širolistý.
     Člověk začal místní pralesy zvolna přeměňovat již ve středověku. Další velká vlna jejich destrukce souvisela s průmyslovým rozvojem podhorských měst a vysokou spotřebou dřeva. Dnešní neveselou podobu vtiskly horským lesům zejména exhalace a následné kalamitní těžby v druhé polovině 20. století. Jenom v osmdesátých letech bylo na jizerskohorské plošině nuceně vytěženo na 60 km čtverečných porostů! Na většině zasaženého území probíhá v současnosti velkorysí zalesňovací program. Důraz je při něm kladen na kvalitní a geneticky původní sadby a osivo.
     Jizerské hory nejsou natolik vysoké, aby se tu vyvinul přirozený holní stupeň. Zachoval se tu však fenomén přirozeně bezlesých rašelinišť, nazývaných pomístně louky. při okrajích takových ekosystémů se daří bříze pýřité karpatské, původní jizerskohorské kleči a vzácnému jalovci obecnému nízkému. Jádra podobných rašelinných ekosystémů bývají pořád živá a kromě typického rašeliníku hostí i takové botanické klenoty jako kyhanku sivolistou, rosnatku okrouhlolistou nebo blatnici bahenní.

Zvířena
     Rozsáhlé odlesňování v posledních desetiletích poznamenalo také jizerskohorskou faunu. Původní hercynská zvířena prospívá zpravidla ve zbytcích souvislejších lesních porostů, mimo ně ji postupně nahrazují představitelé bezlesí.
     Typickými zástupci místních bezobratlých jsou například měkkýši slimáček horský, vřetenatky šedavá a nohozubá nebo vrásenka pomezní. Hmyz na rašeliništích může reprezentovat šídlo Aeschna subarctica.
     Mezi nižšími obratlovci jsou rozšířeny zmije obecná, ještěrka živorodá nebo čolek horský, z ptačí říše nechybějí kos horský, ořešník kropenatý, čečetka zimní ani tetřívek. Drobné savce zastupují například rejsek horský nebo myšice temnopásá, mezi myslivci se těší výborné pověsti místní trofejní jeleni.

Člověk a příroda
     Hornaté a hustě zalesněné Jizerské hory byly poprvé silněji kolonizovány až ve vrcholném středověku. Neúrodná půda na žulovém podkladu a drsné klimatické podmínky do hor nikdy nevábily ani zemědělce, ani pastevce. Přicházeli naopak dřevorubci, uhlíři, lesníci a později také skláři - zakladatelé bižuterní tradice.
    Na přístupnějších místech byly původní hluboké hvozdy rychle přeměňovány na kulturní smrčiny. Další mohutný impulz dalo intenzivnímu lesnímu hospodaření 19. století s rozvojem severočeských průmyslových center. Otopu, dřevěného uhlí a kvalitního přírodního materiálu nebylo nikdy dost. Tehdejší lesníci pramálo dbali na původ vysazovaných stromků. Nejžádanější bylo smrkové dřevo, a tak nebylo divu, že takové monokultury brzy převážily nejen v obvodových partiích, ale také na celém náhorním plató. Když potom v druhé polovině dvacátého století zaútočily exhalace z Čech, bývalé NDR a z Polska a po nich se ještě přidali škůdci, smrkové plantáže podléhaly rychle a prakticky bez varování.
     Původní porosty se dochovaly jen ostrůvkovitě, ponejvíce na příkrých severních a severovýchodních srázech. Obvykle se dnes těší zvláštnímu ochrannému režimu a odborníci k nim dnes shlížejí s nadějemi. Jsou drahocennou genobankou původních druhů, forem a ekotypů při rekonstrukci místních ekosystémů. Obnova lesů současně posílí vodohospodářský a rekreační potenciál jizerskohorské krajiny.

Ochrana přírody
     První zvláště chráněné území bylo v Jizerských horách vyhlášeno v roce 1960. Jednalo se o vrcholovou smrčinu Pralesu Jizera, která má rozlohu 92 ha a stávající statut přírodní rezervace. Významná vlna zřizování maloplošných zvláště chráněných území nastala v roce 1965. Oficiální ochrany ze strany státu se tehdy dočkaly mimo jiné lokality Černá hora, Frýdlantské cimbuří, Klečové louky, Štolpichy nebo Rašeliniště Jizerky.
     Snahy ochránců a milovníků jizerskohorské přírody vyvrcholily v roce 1967, kdy byla vyhlášena výnosem Ministerstva kultury a informací Chráněná krajinná oblast Jizerské hory. V současné době se rozkládá na ploše 350 km čtverečných a je rozdělena do čtyř zón odstupňované ochrany. Zahrnuje většinu maloplošných zvláště chráněných území, včetně největší Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny, jejíž jádro leží na severních expozicích horstva. Nejnižší ochranný stupeň platí ve čtvrté zóně. Ta se blíží plošným podílem k 7% rozlohy CHKO a spadají do ní především sídla a intenzivnější obhospodařované zemědělské plochy.