21. února 2009

Ještě k soudu s DS..

Musím se ještě vrátit  k jednání o zákazu Dělnické strany před Nejvyšším správním soudem, které začalo 18. února a skončí verdiktem 4. března.

Málokterý režim či politická garnitura předvede svou neschopnost a slabost v přímém přenosu televizním divákům. Ministr vnitra s vazbami na mafii pošle politickou stranu před Nejvyšší správní soud, kde jeho zástupce před kamerami a novináři ukáže svou bezradnost v případě důkazů, z nichž některé dokonce sám znehodnotí.

Čekali jsme tribunál, na kterém budou veřejně demonstrovány skutečnosti pro zákaz Dělnické strany, místo toho účastníkům jednání soud promítl videonahrávku napadení monitorovacích hlídek DS cikány 4. října v Janově. Nikoliv „podezřelé“ výroky představitelů DS, ale „seber se a vyjeď, ty kundo česká špinavá!“ zaznělo v Brně u soudu z úst cikánů, na promítacím plátně.

Další důkazy - prezentace stanov DS, které z úst navrhovatele zákazu jsou demokratické a slouží pouze pro dokreslení, nebo stanoviska z našeho oficiálního webu, kam se snad omylem některého úředníka Ministerstva vnitra připletla i zpráva o postavení našeho vlastního kandidáta do Senátu – také jen pro dokreslení!

Celým jednáním se nesla marná snaha spojit Dělnickou stranu s Národním odporem. Otázky pana zástupce Henycha a soudců typu „Byli jste s NO v kontaktu?!“ nebo „Organizovali jste společné shromáždění!“ či „Přiznejte, že vaši lidé jsou v NO?!“ mi tak trochu připomínaly scénky ze slavného filmu, zpracovaného podle neméně slavné knihy Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice. „Přiznej, že si s černým galánem tančila na Petrových kamenech a smilnila!“ slýchaly obviněné před inkviziční stolicí.

Černý galán, zlý duch, měl ostatně s Národním odporem jedno společné – ani on se neuráčil registrovat svou značku na ministerstvu. A právě na to dojela obžaloba, když se křečovitě snažila dokázat, že Dělnická strana spolupracuje – „smilní“ – se zlou organizací černých galánů, která formálně neexistuje, což také musel, byť nerad, úředník Henych přiznat.

Achilovou patou tohoto systému je, že nedokáže jasně a zřetelně pojmenovat svého nepřítele, ale přitom se navenek tváří, že tento nepřítel je všude kolem nás, např. v podobě extremistů. V roce 1993 Zákonem o protiprávnosti komunistického režimu označil komunismus u nás za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný, přitom však umožnil existenci a působení komunistické strany v rámci polistopadové parlamentní demokracie.

Během dvaceti let se v naší zemi vyprofilovala – dle podání systému - nová zločinecká organizace – Národní odpor, pravicový extremismus, fašismus atd.  Dělnická strana skončila před soudem právě proto, že je podezřelá z napojení na toto politické „podsvětí“ a hlásání zločinecké ideologie.

Ve stejný den začátku směšného tribunálu v Brně však zástupci jiné zločinecké ideologie – komunismu – (označené takto zákonem) hlasují o Lisabonské smlouvě v parlamentu. Člověk nemusí mít právnické vzdělání, stačí obyčejný selský rozum aby pochopil, že někde něco není v pořádku.

Celý tento směšný systém, který se nazývá demokracií podpíranou „veřejnými průzkumy“ soukromých agentur, do jejichž činnosti nikdo nevidí ani vidět nesmí, je největším zločinem po roce 1989. Ponížil lidskou důstojnost natolik, že vyburcoval mladou generaci k pochodům našimi městy.

Ve svém byrokratickém a materiálním pojetí světa považuje systém svého nepřítele pouze za organizaci, subjekt, prostě něco, co se musí registrovat, zaevidovat, zaškatulkovat a očíslovat, případně rozpustit a vymazat ze seznamu. A to je také jeho největší slabinou, protože opozice (myslím tu reálnou, nikoliv parlamentní) vidí svět naprosto jinak – tento svět není materiální a spekulativní, ale duchovní a respektující tradici – národně socialistický.

Před inkvizicí, díky které v minulosti zemřelo mnoho nevinných lidí, skončili lidé, kteří „tančili a smilnili na Petrových kamenech s černými duchy“. Ostatně, budeme-li vycházet z dnešní presumpce viny za minulost a morální odpovědnosti dnešních lidí za historická čísla (které nikdo nesmí zpochybnit ani revidovat), a přistoupíme na tuto absurdní „logiku“, nebo spíše hru systému, museli by před Nejvyšším správním soudem skončit  i zástupci církve (a nejen oni), protože je přece materiálně a historicky dokázané, že během dlouhého působení „této organizace“ v minulosti zemřelo spousta nevinných lidí.

Je to samozřejmě nesmysl, ale už chybí ten stěžejní dodatek – proč někdo nese zodpovědnost za minulost (a to ještě ne svou), a někdo jiný ne? Proč Dělnická strana stojí před soudem za propojení s tzv. neonacisty, a komunistická strana se svou ideologií působí v zákonodárném sboru demokratické země?

Tento systém proti nám nemá žádné argumenty, jeho jediným „důkazem“ je mnoha režimy tolikrát zkreslená minulost. V našem případě využívá úseku dějin z let 1933 až 1945. Opět jen čísla, čísla, jako ve sportce nebo na burze. Nikoliv myšlenky, za které by se někdo statečně postavil proti nám, ale pouze útržky z historických knížek poskládané jak se zrovna hodí. Leporelo, které se otevře a složí podle libosti.

To má být argumentem proti naší národní a socialistické ideji? Dnešní politici a celebrity mají být alternativou, vzorem pro dnešního mladého člověka plného síly a zdravé mysli, který chce takovou i společnost? Pohlavní devianti, cikáni a menšina, jejíž domovský stát na Blízkém východě bombarduje školy plné dětí?

Účast u Nejvyššího soudu byla rozhodně poučná a je dobře, že ji národ mohl vidět v přímém přenosu. To nebyl proces s Dělnickou stranou, ale počátek procesu s polistopadovým a jemu předcházejícím režimem, s jeho arogancí a neschopností zároveň. Se skomírající materialistickou ideologií, kterou dnes praktikují pouze devianti, feťáci a zloději, ale její idealisté jsou již dávno mrtví, alespoň duchem - jako komunisté v parlamentu a liberalisté v Evropské unii.

Martin Zbela