14. prosince 2008 

Náš přítel Amerika?

SEZNAM ZLOČINŮ USA

Ve svém posledním článku jsem slíbil, že napíši článek, který bude pojednávat o tzv. americkém imperialismu, ale každopádně to nebude úplný seznam historie, protože kapacita tohoto článku to neumožňuje. Proto jsem se rozhodl popsat jen pár bodů, které dokazují, že americký imperialismus není o nic lepší než ten sovětský, v mnoha případech je dokonce horší. Tímto tvrzením však nechci nikterak ospravedlňovat ten druhý.

První otázka co napadne, když budete porovnávat tyto soupeře ze studené války, je: kdo se více angažoval ve válečných konfliktech? Ze začátku se mi to zdálo jako nelehký úkol, ale pak jsem našel na stránkách známého zvědavce Trodasa článek Americká zahraniční politika, který obsahoval informace co jsem hledal.

Docela mě tento článek potěšil, protože obsahoval informace, které ukazují, jak moc je „pravdivé“ tvrzení Topolánka o tom, že Amerika nás zbavila sovětského otroctví:

„Rovněž by se nemělo zapomínat, že Brežněv se v roce 1968 Američanů ptal, jestli nemají nic proti zásahu v Československu a bylo mu řečeno, že ne, že se jedná o ruskou sféru vlivu a že Američané nic nenamítají. Pokud nevěříte, tak si najděte dobový tisk z 68 u nás, bylo toho plné noviny... O Maltské konferenci v prosinci 1989, jež de facto zavinila součastný stav nepotrestání komunistických zločinů a z toho vyplývající neutěšený stav v ex-socialistických zemích se nebudu moc šířit, od toho je jiný článek od někoho povolanějšího na toto téma“. Tato Trodasova slova dokazuji jak falešný dojem se nám Topolánek snaží vnutit, že jsme Americe něco dlužni.

Teď k tomu porovnání. Rusové se od druhé světové války vojensky angažovali v Koreji (1950-53), Maďarsku (1956), Afghánistánů (1979-89), Československu (1968), Čečensku (1994-96 a 1999 - do dnes) a v Gruzii (2008).

USA od konce druhé světové války bombardovaly 21 zemí: Čínu, Severní Koreu, Guatemalu, Indonésii, Kubu, Kongo, Peru, Laos, Vietnam, Kambodžu, Grenadu, Libyi, El Salvador, Nikaraguu, Panamu, Irák, Somálsko, Bosnu, Súdán, Jugoslávii a Afghánistán. Zahynulo při tom cca 8 miliónů lidí. Vzhledem k tomu, že se Japonci zkoušeli vzdát celé léto 1945, nicméně demonstrace atomové bomby pro Stalina měla přednost, tak by se dalo říct, že těch zemí bylo 22 – včetně Japonska.

Výčet vojenských amerických aktivit dál pokračuje a není skromný. Rozhodně stojí si celý článek přečíst na odkazu www.trodas.wz.cz/am. Pozastavím se nad poznámkou o demonstraci atomové bomby pro Stalina.

Nenapadá větší zločin, než použití atomové bomby proti lidem a je právě zarážející, že země, která jako jediná v lidské historii použila tuto zbraň proti lidem, si určuje právo rozhodovat komu bude dovoleno vlastnit tyto zbraně a komu ne. Navíc k použití atomové bomby proti Japonsku nevedly Ameriku válečné pohnutky, ale politické a imperialistické cíle, aby dokázala Stalinovi jakou má v rukou zbraň proti němu. Toto tvrzení dokazují i jiné zdroje než jen poznámka z předchozího zdroje.

V roce 1948 Churchill v knize „Historie druhé světové války“ napsal: „Nebylo by správné domnívat se, že osud Japonska byl rozhodnut atomovou bombou“. Americký admirál Williem A Leahy to potvrdil ve své knize „Byl jsem tam“: „Podle mne ta barbarská zbraň v Hirošimě a Nagasaki nebyla ani tak určená k válce proti Japonsku“.

Paul-Marie de la Gorce ve své knize „1939-1945 Une guerre inconnue“ uvádí, že japonský císař Hirohito už zahájil jednání o kapitulaci své země 21. května 1945 se Sovětským svazem (který ještě ve válce s Japonskem nebyl) prostřednictvím japonského ministra zahraničních věcí a sovětského velvyslance Malika: „Princ Konoye byl požádán, aby se připravil na cestu do Moskvy k jednání se samotným Molotovem.“

O několik stránek dál tato kniha uvádí, že: „Japonské úmysly byly ve Washingtonu dobře známy; „Magic“ předal výpis korespondence mezi ministrem zahraničních věcí a jeho dopisovatelem v Moskvě.“ Americký ministr letectví Finletter přiznal, že sledovaný cíl nebyl vojensky, ale politický a použití atomové bomby mělo sloužit k „poražení Japonska dříve než Rusko vstoupí do války“.

Admirál Leahy poznamenal: „Tím, že jsme použili atomovou bombu jako první, jsme se snížili na morální úroveň středověkých barbarů... tahle nová a strašlivá zbraň, použitá k necivilizovanému boji, je moderní barbarství nehodné křesťanů“. Pokud by byl poválečný soud v Norimberku nezávislý a sestaven z neutrálních zemí, na lavici obžalovaných spolu s představiteli Třetí říše usedli i spojenci (včetně Američanů).

Tento vojenský tribunál odporoval právnímu systému a často je označován jako soudní fraška, která spíše vedla k ukázání toho kdo je vítěz a kdo je poražený a nikoliv k domáhání mezinárodního práva. Ale spojencům přišel vhod, jak uvádí Paul-Marie de la Gorce: Nová „největší genocida v historii“ dovolila západním kolonialistům zapomenout na vlastní zločiny (decimace Amerických Indiánů a obchod s Africkými otroky) a pro Stalina to byl způsob jak zamaskovat vlastní kruté represe.

Hodil se anglo-americkým představitelům po masakru v Drážďanech v únoru 1945, kdy zahynulo během několika hodin na 200 000 civilistů (pozn. autora článku: dnešní historici uvádějí o mnoho menší počet, ale bombardování Drážďan není jediné německé město, třeba Martin Caidin ve své knize „Noc, kdy zemřel Hamburk“ uvádí, že při letecké operaci Gommorah zahynulo při náletech v Hamburku 70 000 lidí). Shořeli zaživa pod fosforovými bombami aniž k tomu byl jakýkoliv vojenský důvod. Německá armáda v té době ustupovala na celé východní frontě před bleskovým postupem Sovětské armády, která v lednu postoupila k Odře. Vítaly jej Spojené státy, které použily atomovou bombu v Hirošimě a Nagasaki s výsledkem „přes 200 000 mrtvých a téměř 150 000 zraněných, odsouzených k doživotí.“

Zbývá se jen ptát na to pověstné historické „co kdyby“ v Norimberku zasedli nezaujatí soudcové? Jak by vypadal dějepis dnes? Šedesát let po Norimberském procesu historie dokazuje jaký tento soud byl skutečnou fraškou. Mnoho důkazů obžaloby smetla historie jako falešné a čas ukázal, že spojenci se nejednou za války i v novodobé historii zachovali stejně ne-li hůř než nacisté.

Další příklad předkládá kniha Noema Chomského „Moc a teror“, která vyšla před rokem i u nás v nakladatelství Mezera, kde uvádí: „Japonsko bylo poraženo a poražené země jsou si do jisté míry nuceny uvědomit, co způsobily. Vítězové nikdy. Vezměte si tokijské soudní procesy. Ti obvinění se nepochybně dopustili všech možných zločinů, nicméně soudní procesy byly naprostá fraška. Byla to ostuda, ať už právního či jakéhokoli jiného hlediska. Ale zkusil někdo postavit před soud americké zločince?

Vlastně je zajímavé, jak se v Norimberku postupovalo při vytváření zákonů. Muselo se rozhodnout, co bude považováno za válečný zločin. Výsledkem byla, zcela vědomě, jasná formulace. Za nic se neschovávala. Zločin se stává válečným zločinem, pokud se ho dopustí jen Němci, nikoliv my.

Tak například bombardování městských aglomerací válečným zločinem nebylo, protože toho se Britové a Američané dopouštěli častěji než Němci, tudíž to žádný válečný zločin není. A němečtí velitelé ponorek obrátili ve svůj prospěch slova amerických velitelů: „Jo, my jsme to dělali taky.“ Byli osvobození, protože s o žádný zločin nejednalo.

A to špatné přijde. Za válečný zločin bylo zcela příhodné prohlášeno otevření hrází v Holandsku. O pár let později v Severní Koreji, když americká letadla srovnala se zemí úplně všechno (na konec nezůstalo vůbec nic, na co by se dala shodit bomba), začala bombardovat přehrady. To je obrovský válečný zločin, mnohem horší než bombardování hrází. Hovořilo se o tom, jenže s pýchou.

Když si přečtete oficiální dějiny vzdušných sil nebo Air Force Quarterly či jiné materiály, narazíte na tuto akci popsanou do těch nejstrašnějších detailů. Dovíte se o ohromném úspěchu, který bombardování přehrady přineslo – jak ohromné masy vody vymlely údolí a jak to rozzuřilo lid. Asiaté jsou přece závislí na rýži a tímhle jsme je vážně dostali. Jde podstatě o rasistický fanatismus, jenže velebený. Přitom se to odehrálo jen pár let poté, co bylo německé vedení oběšeno za podstatně menší zločiny“...

Toliko Noem Chomsky, zajímavých informací jsou jeho knihy plné a vřele doporučuji zařadit tohoto autora do své knihovny.

Závěrem použiji jedno tzv. „nemorální srovnání“ já sám. Dne 10. 6. 1942 byla vypálená obec Lidice. 173 mužů bylo zastřeleno týž den, ženy a děti byly odvlečeny do koncentračních táborů. Pro celý svět se Lidice staly symbolem nacistického barbarství. Dne 16. března 1968 americká armáda vstoupila do vietnamské vesnice My Lai, kde zmasakrovala asi 347 neozbrojených vietnamských civilistů (převážně žen a dětí). Před smrtí byly některé oběti znásilněny, zbity, mučeny, zohaveny nebo pobodány. Rozdíl v obou zvěrstvech je  zřejmý. V Americe se My Lai stal symbolem a Williem Calley, který byl odsouzen k doživotnímu vězení, byl americkým prezidentem osvobozen.

To je jen malý zlomek toho, co se dá napsat o našem příteli USA. Ničím neopodstatněné vazalské snahy naší vlády k USA se dají označit jako podpora a propagace hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod osob, ale to naši vládu nikterak očividně nevzrušuje.

PESTO