21. listopadu 2008

Partyzánský boj v Janově

a pochod vítězství

Sedmnáctý listopad se zapsal do novodobé historie českého národa již třikrát. Poprvé to bylo v roce 1939, kdy proběhly po celém Protektorátu mohutné demonstrace, na kterých národ manifestoval svůj odpor s obsazením země.

Uplynulo padesát let a v den výročí popravy studentských vůdců z roku 1939 napadly zvláštní policejní jednotky pokojnou manifestaci na Národní třídě. Je lhostejno, jestli akce byla předem připravena StB kvůli dohodnutému předání moci. Jedno je jasné - v roce  1989 nastala společenská změna.

Třetí významný 17. listopad jsme zažili letos, kdy se v severočeském Litvínově střetly oddíly nacionalistů s policejními jednotkami. I dnes šlo o to stejné jako v předcházejících památných listopadech. Vůle mladých vyjádřit touhu po svobodě a po změně, aby svůj život žili po svém.

Dnes v čele této obrody stojí Dělnická strana, která přivedla stovky mladých na litvínovské náměstí. To, co se odehrálo po řádně povoleném mítinku, kdy se vydal pochod, opět řádně ohlášený a povolený, k janovskému sídlišti, spustilo lavinu událostí, které zcela změnily politickou mapu státu.

Znervóznělí policisté, které zcela evidentně zaskočilo množství účastníků, přehradili pochodu cestu. V mladých se probudil zdravý odpor a šli proti sevřeným policejním kordónům. Ti nejlepší z české mládeže vystoupili proti Systému, který má pro ně jen policejní pouta a následně zmanipulované soudní procesy, končící vězením.

Nebudu zde popisovat průběh boje, kdy nacionalisté a nacionalistky se bili jako lvi proti policejní přesile. Jsou to jednotlivé příběhy statečnosti a sebeobětování, které zhodnotí až historie.

V Bitvě u Janova se stalo ale něco nevídaného. Nacionalistům přispěchávají na pomoc místní obyvatelé - každý pomáhá jak může. Nosí „munici“, vodu na vypláchnutí očí od slzotvorných granátů a mnozí schovávají ve svých bytech policií naháněné nacionalisty a zachrání je tak před zatčením. A také ošetřují první zraněné.

Místní využívají své znalosti terénu, a tak samotní či se skupinkami nacionalistů znervózňují těžkooděnce výpady ze zálohy. Zaútočí a zmizí. Pravý partyzánský boj. S českými obyvateli janovského sídliště jsme uzavřeli přátelství nejpevnější. Přátelství uzavřené v boji. A takové přátelství nikdo nerozdělí.

Jak asi bylo zasahujícím policistům, když uviděli nejenom ty „zlé nácky“, proti kterým byli proškoleni, ale také museli zasahovat proti lidem, kteří byli věku jejich rodičů. Představili si situaci, že někdo pronásleduje dlouhým pendrekem jeho mámu či koněm najíždí do jeho otce? Jestli si toto uvědomili, tak jim muselo být těžko.

Zasahovali proti lidem, kteří se na ně obraceli s pomocí, aby je ochránili před cikánskými gangy. To nepřijeli, ale nyní proti nim zasahují, aby se cikáni mohli ještě více roztahovat na janovském sídlišti. Tady janovští na vlastní kůži poznali, co pro ně má stát. Místo pomoci nasadí těžkooděnce a slzný plyn.

Dne 17. listopadu 2008 ztratil stát v Janově u Čechů autoritu. Od tohoto dne tam věří jen Dělnické straně.

Janov 2008 zažehl něco v českém národě po léta nevídaného. Aktivní národní odpor řadových občanů proti státní autoritě a přimknutí k síle, Dělnické straně, která tento boj začala a oni jí v tom pomáhali.

Dokázali jsme, že našich 29 tisíc obdržených hlasů nebylo náhodných, že jsou podložené skutečnou podporou obyvatel. Nyní už nikdo nemůže mluvit o Dělnické straně jako o „straně nácků“, tak jak tyto pomluvy a lži vypouští policejní konfident Cakl s ubohou osůbkou Kalibovou, protože za námi jdou řadoví občané, tátové a mámy od rodin, zaměstnanci, drobní živnostníci a vlastenečtí intelektuálové.

To je ta síla, na kterou začne být Systém krátký. Tuto sílu nezlomí policejní těžkooděnci či trapné pokusy nás zakázat. V Janově jsme boj začali a dříve či později ho dokončíme, aby to byla Dělnická strana, kdo bude určovat chod této země.

Dělnická strana dosáhla toho nejdůležitějšího, bez čehož nemůžeme pomýšlet na politické vítězství, získala si důvěru občanů, kteří poznali, že mohou od strany čekat pomoc. Budeme-li pokračovat v nastoupené práci, o vítězství se bát nemusíme. Vydržet a neuhnout!

Jiří Štěpánek