Šlechtic rodem i duchem

      Jan Nepomuk František hrabě Harrach (1828 - 1909), někdejší majitel rozsáhlých statků v severních Čechách, na Hradecku, v Dolním Rakousku a Uhrách, patří k nejvýznamnějším představitelům nejen šlechtického rodu Harrachů, ale také naší aristokracie druhé poloviny 19. století. Zasloužil se o rozvoj našeho politického, hospodářského i kulturního života.

      Hrabě Jan se narodil ve Vídni jako syn vzdělaného, vlastenecky orientovaného Františka Arnošta hraběte Harracha a jeho manželky Anny Marie Terezie, rozené princezny z Lobkowicz. Jistě i to se stalo příčinou, proč záhy začal zvýšenou měrou pociťovat své hluboké české kořeny. Rozhodující vliv tu však měl vlastenecký trojlístek jeho vychovatelů: Jan Erazim Vocel, básník, později profesor archeologie, dějin umění a dějin české literatury na Karlově universitě, Vendelín Grünvald, později českobudějovický advokát, a nakonec Antonín Jaroslav Vrťátko, budoucí knihovník Národního muzea.
      Janův vztah k nejvyšším českým horám tvoří výraznou a neobyčejně cennou kapitolu jeho košatého života. Krkonoše skutečně miloval a stopy jeho ušlechtilého vztahu najdeme na mnoha místech zejména v jejich západní části, tedy na území bývalého Harrachova jilemnického panství.

 1.7. 2011     
      Již v roce 1860 zavedl na svém krkonošském velkostatku české úřadování. Značnou pozornost přirozeně věnoval podnikání. Dal rekonstruovat a rozšířit své pivovary, zejména jilemnický, jehož pivo se zařadilo mezi nejlepší výrobky své doby. Rovněž sklárna v Novém Světě - Harrachově prošla jedním z nejslavnějších období a sklo z Harrachovy éry je mezi odborníky dodnes mimořádně oceňováno. O tom, že Jan byl také zde aktivním činitelem, svědčí dodnes jeho podpisy na některých návrzích a vzornících. Svým výrobkům zajišťoval i potřebnou propagaci a odbyt. Pro bezpočet výstav doma i v zahraničí připravoval působivé kolekce krkonošských výrobků (kromě skla i textilních, dřevařských atd.) a dostalo se mu řady vynikajících ocenění.
      Lesní hospodářství dosáhlo v jeho éře jednoho ze svých vrcholů a v určitých směrech může být inspirativní dodnes. Např. v roce 1879 se v Jilemnici za předsednictví knížete Karla Schwarzenberga a pod patronací hraběte Harracha uskutečnil sjezd Lesnické jednoty, kterého se zúčastnilo přes 650 členů (z toho asi 300 představitelů české šlechty) a mnoho dalších hostů. Při jilemnickém zámku musela být pro tento účel postavena zvláštní kuchyň a jako jídelna posloužil neobyčejně prostorný a krásně klenutý sál jilemnického pivovaru. Pro účastníky sjezdu byla v horách připravena rozsáhlá a exkurzní trasa. Účastníci byli z Jilemnice převáženi v 62 kočárech a 60 vozech a majitel panství pro ně nechal nákladně upravit či nově zřídit horské cesty, jež se potom - mimo jiné - staly solidním základem pro rozmach nastupující turistiky. Hostům vyhrávala vojenská hudba a hrabě nechal na svých budovách vyvěsit 108 červeno-bílých a pouze jediná černo-žlutý rakouský prapor. V souvislosti s exkurzí byla přestavěna Labská bouda a vybudována 120 cm široká Exkurzní cesta z Rezku k Dvorským boudám, odkud pokračovala jako Janova cesta k Jizeře. (Nazvána byla podle hraběte Harracha.) Přibližně ve stejné době (1876 - 1879) dala správa hraběcího velkostatku značným nákladem propojit a upravit několik starých cest, a tak vznikla 19 km dlouhá Harrachova cesta vedoucí z Harrachova údolím Mumlavy k Labské boudě a do Špindlerova Mlýna - Bedřichova. Poté následovaly další komunikace. Hrabě dbal na to, aby cesty byly značeny vedle německých i českými informacemi, a naplňoval tak jeden z dalších významných cílů - spravedlivé uspořádání národnostních poměrů a vzájemné usmíření Čechů a Němců. Bohužel, většina těchto snah se za jeho života nemohla naplnit.
      Roku 1889 stál hrabě u zrodu jilemnického odboru Klubu českých turistů (KČT). Úzce spolupracoval s hlavním organisátorem české turistiky Janem Bucharem a bez nadsázky lze říci, že bez jeho štědré pomoci by leccos z Bucharova programu zůstalo nenaplněno nebo by se uskutečnilo pouze ve skromnějším měřítku. Roku 1892 byl pro mimořádné zásluhy jako první jmenován čestným členem KČT. V souvislosti s tím je nutno připomenout, že finančně podporoval i mnohé horám prospěšné aktivity krkonošských Němců a získal si také jejich resekt a úctu.
      Vědom si významu turistického ruchu, nechal postavit na Žalém roku 1980 dřevěnou restauraci a odva roky později místo nevyhovující železné rozhledny charakteristickou kamennou věž, kterou s oblibou navštěvujeme dodnes. Rozmachu turistiky hrabě bezděky napomohl také tím, že v roce 1892 nechal přivézt na jilemnické panství pro svůj lesnický personál lyže, a učinil tak z Jilemnice kolébku českého lyžování. Prvním jilemnickým lyžařům dobře posloužila spolková místnost ve výletní restauraci na vrchu Kozinci nad Jilemnicí. Nechal ji pro naše turisty postavit také hrabě Jan...
      Dobře si uvědomoval, že horskou přírodu musíme chránit. Roku 1904 zřídil v Labském dole první krkonošskou přírodní rezervaci o rozloze přes 60 ha a nad alpínskou hranicí lesa zajistil účinnou ochranu kosodřeviny. Jeho vášní býval lov. Ke zvěři měl však příkladný vztah. Nikdy nestřílel zbytečně a je o něm známo, že často na čekané nechal zvláště krásný kus v klidu odejít a radoval se z jeho krásy.
      Hospodářský nebo turistický rozmach západních Krkonoš by nebyl myslitelný bez dobrého vlakového spojení. I tady hraběti Janovi náleží podstatná zásluha na vybudování místní dráhy z Martinic v Krkonoších do Rokytnice nad Jizerou. Lze jen litovat, že se mu nezdařil další záměr, totiž napojit tuto lokálku na některou z tratí v Jizerských horách, a dát tak horám vlakové spojení, které postrádají dodnes.
      K samotné Jilemnici měl hrabě Harrach velmi osobní a vřelý vztah a nelze tu vyjmenovat všechny jeho místní aktivity. Jen namátkou připomeňme, že tu inicioval založení "zpěváckého" spolku Branislav, podporoval stavbu škol, místní chudé atd. Jilemničtí jeho lásku dokázali většinou náležitě ocenit a roku 1861 jej jmenovali čestným měšťanem. Když tu pobýval v polovině srpna 1862, přúravili mu při slavnostním osvětlení města pochodňový průvod a další program. Vděčný majitel velkostatku za to později městu věnoval novou krásnou městskou pamětní knihu, do níž vepsal rozsálé věnování. Pro častější jilemnické pobyty (a pobýval zde opravdu rád) i zvýšený turistický ruch - hostil zde řadu významných osobností - nechal upravit a rozšířit zdejší zámek a park.
      A co rád za svých jilemnických pobytů jedl? Miloval prý pečené kuře. Servírovalo se dokonale vykostěné, jako příloha se přidávaly brambory tvořítkem vykrajované do pravidelných kuliček. Zvláštní pochoutkou prý býval jakýsi velmi jemný nákyp. Sloužící jej ale příliš v oblibě neměli. Byl totiž tak nadýchaný, že při dlouhé cestě ze zámecké kuchyně do jídelny v prvním patře stačilo zakopnout a celá paráda se srazila.
      Výraznou pracovní aktivitu si hrabě udržel téměř do konce života. Když roku 1909 zemřel, přišli se s ním do Horní Branné u Jilemnice, kde je ve velkolepé rodinné hrobce pochován, rozloučit davy lidí. Z Prahy přijel zvláštní vlak s předními reprezentanty českého veřejného života a smutek hostí byl nelíčený.
      Současníci označovali Jana Harracha za šlechtice rodu i ducha, za opravdového českého kavalíra, před jehož noblesou se skláněli i jeho nepřátelé. A ještě v 70. letech 20. století vzpomínali poslední pamětníci vděčně na laskavého a dobrého "starého hraběte Jana".
      Dobu pana hraběte už dávno odvál čas, ale mnoha plodů jeho práce s prospěchem užíváme dodnes. A mnoha jeho snahám dokáže porozumět teprve dnešní doba. Stačí pozorně naslouchat. Po dlouhá léta se o hraběti Janovi psalo jen okrajově, o vděku za jeho nevšední přínos horám i naší vlasti nemohlo být řeči. Zkusmě to nyní napravit...

Jan Luštinec