8. července 2009
Režim dokazuje, že demokracii zneužívá jen pro udržení své moci a potlačení skutečné opozice. FOTO: MATYÁŠ SOMBATI
Tak už dokonce víme, kolik letos stálo daňové poplatníky zatím šestnáct demonstrací Dělnické strany. Částka prý dosahuje téměř 50 mil. jen za „asistenci“ policie, plus další miliony z rozpočtů měst na s tím související odklony dopravy a různé výluky. Tato zveřejněná zpráva má patrně popudit širokou veřejnost proti DS poukazem na výdaje, které jsou s jejím fungováním spojené.
Je třeba si položit otázku, čím si DS zasloužila tuto nevyžádanou nadstandardní „péči“, která ve srovnání s ostatními registrovanými politickými subjekty u nás nemá obdoby. Dle mého názoru je hlavní motivací strach.
Právě strach z „jinakosti“ Dělnické strany, jejíž představitelům nejde primárně o místa u parlamentních korýtek, ale o skutečné prosazení své ideje, dohnal vládnoucí garnituru až k neúspěšné snaze o její zrušení - však i ministr vnitra Pecina se již stačil vyjádřit, že po uplynutí půlroční lhůty od Langerova pokusu stranu zrušit, bude sám iniciovat další návrh na její zákaz.
Strach se režim snaží vzbudit i u příznivců strany podrobným monitoringem každého účastníka, šacováním a jinou šikanou. A konečně jen ze strachu, že by se straně mohlo dostat širší podpory, brání veřejnosti ve volném vstupu na mítinky Dělnické strany.
Tuto praxi jsme mohli vidět v souvislosti s 1. májem v Brně. Stejné pozornosti policie se, byť v menším měřítku, dostávají demonstrace Dělnické strany i v dalších městech. Grotesknost takových manévrů dokládá zkušenost kamaráda, který se rozhodl jeden mítink sledovat z povzdálí. Dovolím si ji zde přetlumočit:
„V našem městě se konal mítink Dělnické strany a já z opatrnosti (dělám ve státní správě a mám obavy o své zaměstnání), nakonec zvolil cestu nenápadné účasti. Sedl jsem si tedy ve větší vzdálenosti od pódia na lavičku. Pana Vandase jsem sice moc neslyšel, ale o to více jsem si všímal kolem se pohybujících nápadně nenápadných postaviček s fotoaparáty, kamerami, mobily atd. Největší šok pro mně však nastal, když na lavičce mi dělající společnost dáma (značně silnější, ve věku kolem 50, mající brýle s hodně dioptriemi), zvedla telefon a prohlásila do něho: 'Monitoruji z jižního rohu, Vandas už přijel.'“
K tomu není snad co dodat. Režim patrně povolal do akce všechny agenty, co měl k dispozici. Vyvstává také otázka, zda přítomní policisté nechyběli někde jinde, např. při monitoringu problematických míst města, kde by spíše naplňovali své heslo o pomoci a chránění. Patrně je ale pro bezpečnost občanů důležitější sledovat, zda někomu náhodou podezřele nevystřelí pravice vzhůru, než zda třeba někomu za rohem nevklouzla do cizí kabelky.
Tato policejní cvičení působí jako smutná fraška o stavu svobody v naší zemi. Jistě, režimu se může takto dařit omezit veřejnou podporu Dělnické straně na jejích demonstracích. Nemůže se mu však podařit přesvědčit je o tom, že takovým omezováním svobody projevu a shromažďování dělá přínosnou věc, ani nemůže zabránit tomu, aby vložili do uren volební lístek pro tu správnou stranu.
Režim dokazuje, že demokracii zneužívá jen pro udržení své moci a potlačení skutečné opozice. Měl by tedy po právu skončit tam, kde jeho totalitní předchůdce, režim komunistický. V propadlišti dějin, kam ho svrhl lid toužící po svobodném životě ve svobodném státě.