9. března 2009

Český venkov chátrá!

Kdy přijde slíbená vládní revitalizace?

Český venkov se dostává do stále méně utěšující situace. Na jedné straně je činnost zemědělců podvazována zničujícími výkupními cenami zpracovatelského průmyslu, který je „pro změnu“ decimován odběratelskými cenami obchodních řetězců nadnárodních gigantů, na druhé straně ubývá pracovních příležitostí tradičně vázaných na drobné živnostníky a malozpracovatele.

Lidé z venkova utíkají do měst nebo k dálničním uzlům, aby si obstarali alespoň nejnutnější životní prostředky. Půda je prodávána ke stavebním či podnikatelským účelům, nebo zůstává ležet ladem, aby zarostla, bohužel - nikoliv původním lučním kvítím, nýbrž obyčejným plevelem, leckde i bolševníkem. Vše nasvědčuje tomu, že je nejvyšší čas, aby se někdo začal vážně zaobírat možnostmi zastavení tohoto zničujícího trendu a znovuoživením nebo-li revitalizací českého venkova.

Dálnice surově parcelují krajinu a přerušují staleté přírodní koridory, které umožňovaly celým generacím zvířat a drobných živočichů nerušeně se pohybovat a tedy i množit v širokém území; následkem toho se znehodnocuje genofond a mizí tradiční živočišné zastoupení ve všech postižených lokalitách.

Obrovské lány z dob komunistického velkohospodaření dál předávají nejkvalitnější půdu erozivním silám větru a vody. Přitom obnova ekologické kostry (biokoridorů, remízek, lesíků ...) by přinesla českému venkovu mnoho pracovních příležitostí, zlepšil by se vzhled české krajiny a kvalita života na venkově. Kdo si to nepřeje?

Zanesené rybníky (splachy z polí) mají stále méně vody a více bahna. Přibývá komárů a vodního květu, ubývá kyslíku, ryb a turistů. Přitom existuje velice efektivní způsob odbahnění (bagry jsou tím nejhorším řešením) a desítky možností, jak využít biomasu z upraveného bahna k ozdravění exponované části krajiny (holiny, pruhy podél dálnic, silniční zeleň ve městech), přihnojování polí atd.

Mnoho říčních úseků dostává dvojí podobu: buď betonových koryt, nebo zarostlých a bůhví jakým odpadem zanesených „vodních skládek“. Obojí neprospívá ani řece, ani vodákům, ani životu kolem. A opět tu máme tisíce pracovních příležitostí ležících ladem. Proč?

Povrchové doly zůstávají nezhojenými ranami na tváři přírody a nic nenasvědčuje tomu, že by se v dohledné době měly zahojit; ministr průmyslu s podporou uhelných korporací naopak usiluje o likvidaci dalších území a vesniček ve jménu zisku, z něhož nikdo z postižených obyvatel neuvidí ani korunu. Přitom regenerace zdevastované krajiny (rekultivace výsypek nestačí) a pěstování technických plodin by opět mohly přispět k návratu života tam, kde kdysi býval. A hlavně – člověka!

Regenerace krajiny, budování biokoridorů, pěstování užitkových i technických plodin (zejména technického konopí), v oblastech bez dálnic a továren i pěstování léčivých rostlin, čištění řek a rybníků, rozvoj agroturistiky, obnova malebných českých vesniček atd., to vše není iluzí, ale neodkladnou nezbytností. Jinak se vesničky změní v opuštěné rozvaliny, lány v holiny, malebná údolíčka v džungli zarostlou bolševníkem a podobnými „skvosty“.

A my? V zajatce betonu, asfaltu, aut, sledovacích kamer a čipů. Ztratíme spojení s přírodou, soukromí, nervy, zdraví, úctu k životu, k člověku a nakonec sami sebe. Je to nutné?

Václav Prokůpek